Dneska a zitra a pak uz nic. Zadne dalsi skolni dny. Uz zadne dlouhe hodiny povidani si s ruznymi lidmi, zadne pracovni listy, spech do fronty na obed, vyborne tortily s kurecim masem, petiminutove prestavky, zadne volani do kancelare, zrusene treningy, nesmyslne omluvy, jednoduche testy, pratelske povidani s profesory... vsechno to zitrkem skonci. Jeste porad budu mit asi mesic a pul, nez odjedu,

Ke vsem svym vymluvam, proc nepisu, ted muzu pridat jeste jednu. Nemam ve svem novem dome internet az do pondeli. Ale vydrzela jsem to uz skoro tri tydny a musim rict, ze mi to chybi mnohem min, nez jsem cekala. Stejne nemam cas. Tennis kazdy den po skole, a pak to taky zrovna nevychazi. V tu dobu uz stejne nikdo neni online, protoze je skoro pulnoc. V posledni dobe ani nemam cas spat, na toz na cokoliv jineho. Ale je to dobre. Konecne si uzivam kazdou minutu ze svych poslednich tri mesicu tady. A moje nova rodina mi hodne pomaha.

 Ani nedokážu napsat jakou mám radost. Konečně je teplo! Všichni mě pořád straší, že aspoň ještě jedna sněhová bouře nám hrozí, ale nechci jim věřit. Venku je kolem padesáti, což je asi deset stupňů Celsia, ale mě to stačí (nikdy bych nevěřila, že se tak stane, ale severní Michigan mě naučil). Chodím jen v tričku a mám pořád dobrou náladu. Sníh ještě úplně neslezl, takže i na snowboard se ještě dostanu. Prostě ideální kombinace.

Je ctvrt na jednu a ja mam svoji prvni hodinu po obede- marketing. Profesor tu uz druhy den neni a s nim i klice do skolniho obchodu, takze tu neni co delat, jeste vic, nez obvykle. To je trosku problem vetsiny mojich hodin. Ale tak nestezuju si. Dodelam ukoly do tech nasledujicih, naucim se na testy, a kdyz mam i pocitac, sem tam se donutim i neco napsat. Trosku rozdil oproti nasim skolam.

Minulým článkem jsem sice nečinnost prolomila, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Dost často jdu domů s tím, že napíšu na blog, jen do toho pak něco vždycky vleze. Dneska je poslední den prodlouženého víkendy (z obou stran) a byl to asi nejlepší víkend, jaký jsem tady zažila. Do svého pokoje jsem skoro nevkročila, a když tak pro pár chvilek spánku během dne. Teď mě navíc čekají jen dva dny školy,

Tak jsem se trošku lekla, když jsem se podívala na datum posledního příspěvku. Nějak toho je pořád moc, a když není, ráda si jen tak lehnu do mojí vyhřívané postele a koukám na Přátele. Aspoň nějaký kontakt s češtinou. Je konec ledna, tím už jsem oficiálně překročila půlku svého roku za oceánem a musím uznat, že mě to zároveň děsí i těší. Začínám si uvědomovat, jak moc mi to tu bude chybět, všichni ti lidi, Petoskey, angličtina.. Na druhou stranu se nemůžu dočkat až se zase svezu tramvají, dám si knedlíky a budu moct vzít sprchu do ruky. Taky to, že zase budu sama svým pánem, nezávislá na tom, kdo mě kam zaveze.

Sněhu je pořád tolik a sype se mi do tenisek, protože jsem si ještě nepořídila zimní boty. Vím, že mi to někteří závidíte, ale mě přece jen po dvou měsících zimy zimaté a kup sněhu, jezero, sluníčko a rozkvétající všechno láká o moc víc. Díky aspoň za ty lyžařská střediska. Tam aspoň zima k nečemu je.

Každý asi někdy viděl v nějakém americkém filmu aspoň jednu z těch přehnaně velkých amerických svateb, kdy všichni skáčou kolem nevěsty, které se nic nelíbí a ve vzduchu se točí strašná spousta peněz. A věřte nebo ne, v těch filmech si to nevycucali z prstu a ani si to nemuseli moc přibarvovat.

Celý ten předvánoční shon utekl letos ještě rychleji, a já všechno díky ebay tak tak stihla. Teď už jsou vánoční stromky už téměř všechny odstrojené, aby ne, když se zdobí den po díkuvzdání a ve všech obchodech zlevnili všechno vánoční zboží o 75%. Tady by se opravdu vyplatilo slavit je třeba jen o tři dny později.

Už mi zase funguje internet na dýl, než pět minut, tak jsem přidala pár fotek. To ať vidíte, jak nám to tu pěkně sněží. Zrovna dneska byl další snow day. Večer pršelo, v noci to zmrzlo a ráno začly chodit veselé SMSky:)

Původně jsem neměla v plánu nic psát, ale zrovna se mi stala taková veselá věc, o kterou se musím podělit. To jsem si takhle vzala knížku matiky a položila ji na postel, potřebovala jsem něco najít. A ono najednou... POHLA SE! Trošku mě to vyděsilo, tak jsem si promnula oči a řekla si, že ta antibiotika na mě nějak divně působí. Už jsem tomu málem i uvěřila, když ono zase! A tentokrát to nebyl jen drobný pohyb, ale nějaká hromádka se mi začala posunovat pod peřinou sem a tam. Instinktivně jsem ucukla, a pak mi to konečně došlo. Kočka! Schovala se mi pod peřinu a asi se jí moc nelíbila ta tíha vědomostí:)